Co se děje v mozku během úzkosti

Úzkost je přirozená reakce na stresové situace. Bez jisté dávky úzkosti bychom nepřežili, a tak nás evoluce obdařila systémem, který má signalizovat hrozbu a nutit lidi k opatrnějšímu chování. Ovšem jenom v USA trpí nevysvětlitelnou úzkostí bez vnější hrozby více, jak 40 milionů lidí.

Úzkost je si po biochemické stránce podobná. Jak stres, tak úzkost je vyvolána stresovými hormony, jako je třeba kortizol. Kortizol zlepšuje reflexy, rychlost těla na případný útěk, zvyšuje tepovou frekvenci a zvyšuje krevní tlak. Rozdíly nastávají v momentě pocitů – u stresu můžeme cítit hněv, smutek nebo dokonce pocit štěstí a vzrušení. Úzkost má ale jiné následky, způsobuje obvykle strach a obavy. Stres je obvykle vyvoláván v důsledku vnějšího podnětu, jako je třeba nepříjemný partner, mnoho práce nebo zapomenutí na něčí narozeniny. Úzkost má tendence být vnitřní reakcí.

Krátká úzkost se může shodovat se stresem, jako je například strach z mluvení na veřejnosti, úzkostná porucha přetrvává i několik měsíců, i když neexistuje jasný důvod. Některé části mozku jsou klíčovými aktéry při vytváření strachu a úzkosti. Vědci objevili, že amygdala a hipokampus hrají významnou roli ve většině případů úzkostných poruch.

Amygdala je struktura mandlového tvaru hluboko v mozku, u kterého si vědci myslí, že je rozbočovač komunikací mezi částmi mozku, které zpracovávají signály přicházející ze smyslů a části, které interpretují tyto signály. To může upozornit zbytek mozku, že je přítomna hrozba, a tak dojde k úzkostnému záchvatu.

Emocionální vzpomínky jsou uloženy v centrální části amygdaly, která může hrát roli při úzkostných poruchách zahrnující velmi odlišné obavy, jako jsou obavy ze psů, pavouků, nebo létání. Hipokampus je část mozku, která kóduje hrozivé události do vzpomínek.


Co ji způsobuje
Z dlouhodobého hlediska je to slabá moc a vliv (člověk má pocit, že nemůže nic a nikoho ovlivnit, že je zbytečný), málo spánku (nedostatek spánku prohlubuje stres a má významný podíl na vzniku depresí), šikana, ztráta milovaného člověka, nuda (když člověk nemá jasně vytyčené cíle a neví, co se svým životem), nedostatek sebeúcty, pesimismus, drogy a alkohol. Je toho samozřejmě daleko více, ale v průzkumech se nejčastěji zmiňovaly tyto problémy.

Po fyzické stránce se poslední dobou mluví o vlivu střevní mikroflóry na deprese a úzkosti. Probiotický bifidobacterium longum NCC3001 normalizuje úzkost. Myši, které měly zánět ve střevech, vykazovaly oproti neléčeným myším lepší výsledky – lépe zvládaly stres, míra úzkosti byla daleko menší. U lidí jde o trochu složitější proces – jakmile je tělo vystaveno vysokému množství infekce, drážděním střev se díky vagusu (bloudivému nerve), dostanou informace do mozku do mikroglií, které se aktivují a vytvářejí enzym, který způsobuje, že se sníží vyplavování serotoninu, nebo melatoninu. Zvýší se produkce chinolinu, který je neurotoxický a může za mnohé psychiatrické nemoci. Vysoká hladina rafinovaného cukru zase vede k potlačení aktivity klíčového růstového hormonu zvaného BDNF, který podporuje zdravé neurony. U schizofrenie a deprese je tato hladina hormonu příliš nízká. Má se za to, že je tomu tak i u úzkostí, které reagují na serotonin.

Vliv léků na mozek

Psychiatři se shodují, že během chronické úzkosti se mozek mění, a stává se divnější. Úzkosti jsou spjaté s depresemi, také se často léčí antidepresivy – obvykle ze skupiny SSRI nebo SARI. Za špatné emoce a reakce na podměty může limbický systém, neurotransmitery a hipokampus. Vědci sledovali u 8930 pacientů mozek s diagnostikovanou těžkou depresí. Souběžně sledovali mozky zdravých lidí a zjistili, že hipokampus u nemocných lidí je o 19 % u 65 % zkoumaných menší, než u zdravých. Podle vědců za to může výše zmíněný stresový hormon kortizol. Zmenšený hipokampus může vést k recidivě deprese, takže je třeba sledovat stav mozku.

Změna velikosti hipokampu také může vést ke zhoršení nebo ke ztrátě paměti. Můžou za to zničené spojení mezi buňkami. To ovšem není tak závažné, jako výrazná ztráta verbální paměti, což je jeden z častých příznaků deprese. S každou další depresivní epizodou může dojít k atrofii, takže se zvyšuje pravděpodobnost k neustálému navracení depresí a velmi častým jevem je to u lidí, jejichž deprese začaly před dosažením 21 let.

Na úzkostné stavy se běžně předepisují léky zahrnující návykové benzodiazepiny – například Ativan, Oxazepam, Neurol, Xanax a Valium.

 

Mají působit uklidňujícími účinky, mají posílit činnost neurotransmiteru s názvem gama-aminomáselné (GABA), a to stejným způsobem jako opiáty (heroin) a kanabinoidy (Cannabis). A ty zase vyplaví dopamin. Švédský biochemik a neurobiolog Arvid Carlsson, objevitel dopaminu, zjistil, že dopamin hraje třeba velikou roli v centru odměn. Mezolimbická dopaminová dráha vedoucí ze středního mozku, přes accumbens nukleus až do čelní kůry, hraje zásadní roli ve vzniku motivace emocí. Způsobuje vznik příjemných pocitů, jakožto reakce na podmět. Pokud nedochází k dostatečné motivaci k dosažení potěšení, pak nastává deprese nebo úzkost. Proto se často mluví ve spojení s úzkostmi o nedostatečné motivaci a cílů, při jejichž dosažení by se uvolnil dopamin.
A tím se dostáváme k psychoterapiím. Úzkostné záchvaty se řeší nejenom antidepresivy a benzodiazepiny, ale také změnou životních návyků a stereotypů.

Léky jako takové nedokáží vyléčit úzkosti, jenom je umí potlačit. Je to třeba velmi dobře vidět na manažerech. Benzodiazepiny mají ještě jeden název, a to manažerská droga. Veliké množství manažerů si totiž před důležitou konferencí dají prášek z této řady léků. Jejich úzkosti však nikdy nepominou, jenom se dočasně utlumí, navíc postupem času vzniká nějaká tolerance, a je třeba dávky zvyšovat, čímž se zvyšuje i závislost na ně. Bez psychoterapie víceméně nedojde ke zlepšení. Právě naopak úzkosti mají tendenci se zhoršovat, mohou přerůst v panické ataky, kdy lidé přehnaně reagují na davy nebo na konkrétní věci. Úzkosti mohou být získány také během vývoje a dospívání, čehož je ukázkou jedna Američanka, která se od svých 13 let nechtěla sprchovat, protože byla znásilněna ve sprše. Jenom pohled na tekoucí vodu a zvuk dopadající vody v ní spouštělo panickou úzkost, se kterou jí nemohli pomoci ani samotní psychiatři, protože to začala řešit po více jak 17 letech.

Hater Napsal:

Okomentujte článek jako první

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *