Historie a funkce lobotomie

Dr. Walter Freeman uznal, že: „Každý pacient pravděpodobně ztratí něco touto operací, někteří spontánnost, někteří chuť žít, nebo ztratí osobnost.“ Ale tvrdil, že přínosy operace jsou vyšší než stinné stránky. Díky operaci také mělo dojít ke snížení nákladů, namísto 35.000 $ ročně za hospitalizaci pacienta v psychiatrické léčebně, mohla lobotomie za 250 $ pacienta poslat domů.

HISTORIE

V 90. letech 19. století se objevila první snaha o vyléčení pacienta zásahem do mozku. Gottlieb Burkhardt odstranil části mozkové kůry, aby odstranil halucinace a schizofrenii. Ačkoliv uváděl, že se pacienti po zákroku cítili zřetelně lépe, jeden z nich brzy zemřel, a druhý spáchal sebevraždu. Vědeckou obec podnítil k zájmu o psychochirurgii v roce 1890 německý vědec Friederich Golz, který provedl chirurgický zákrok na psech, aby zmírnil jejich agresivitu. U několika psů odstranil spánkový lalok, což je uklidnilo. Zákrok měl ale nepříjemné vedlejší účinky, psi nebyli úplně pasivní, ale spíše vykazovali aktivní paralýzu.




Kvůli odmítání metody se na nějakou dobu dále nezkoumala. Začátkem 20. století ale došlo k výraznému růstu množství pacientů v psychiatrických léčebnách, a tak v roce 1935 na univerzitě Yale Carlyle Jacobsen začal sledovat agresivní šimpanze. Doktor John Fulton chirurgicky odstranil přední laloky u šimpanzů, kteří po zákroku byli klidní a nevykazovali mentální abnormality a zřetelné poškození paměti. Naopak mnozí se stali učenliví. Doktor Moniz, inspirovaný ablací provedenou doktorem Golzem, provedl podobný experiment rovnou na lidech.

METODY

Moderní lobotomie vznikla v roce 1930, kdy si lékaři uvědomili, že rozřezáním vláken připojených k čelnímu laloku, mohou pomoci pacientům překonat některé psychiatrické onemocnění, jako je nezvladatelné deprese a úzkosti. Během příštích dvou desetiletí, se postup zjednodušil, a často byl doplněn o propíchnutí naostřeným nástrojem nad oční bulvou. Podle jedné studie došlu asi u dvou třetin případů ke zlepšení.[Best_Wordpress_Gallery id=“2″ gal_title=“Lobotomie“]

Nicméně první lobotomie byla provedena v roce 1935 portugalským neurologem Antonio Egas Monizem a Dr. Almeida Limou. Vybrali si psychiatrickou léčebnu v Lisabonu, kde provedli experimenty na 11 lidech, bez informovaného souhlasu. Zpočátku se do otvorů v lebce (vyvrtané ruční vrtačkou), na obou stranách prefrontální kůry, aplikoval čistý líh, který dokáže zničit mozková spojení. Tento postup však měl za následek příliš mnoho komplikací, včetně poškození jiných částí mozku. Alkohol jako samotný měl ale podobně zklidňující účinky, jako samotná leukotomie, problémem byla jenom dočasná úleva, což právě inspirovalo moderní psychiatrii k lobotomii, jakožto trvalému zákroku. Moniz se pak rozhodl použít nástroj zvaný leucotome. Leucotome je nástroj, který z části vypadá jako nůž a injekční stříkačka. Po vyvrtání díry v lebce, lékař stiskne u nástroje tlačítko, které udělá kovovou smyčku. Smyčkou pak dokáže přerušit spojení mezi jednotlivými částmi mozku nebo odstranit jádro bílé hmoty. Jako první popsal postup prefrontální leukotomie, za což později dostal Nobelovu cenu.

Mozek se skládá ze dvou různých typů látek – šedé a bílé hmoty. Šedá hmota obsahuje neurony nebo mozkové buňky. Společně s bílou hmotou pak obsahuje krevní cévy, bílá hmota se skládá z axonů a nervových vláken, která spojují oblasti šedé hmoty za pomocí informací přenášenými elektrickými impulsy. Lobotomie odstraňovala právě bílou hmotu mezi různými oblastmi šedé hmoty.

Doktor Walter Freeman a Moniz chodili na stejné přednášky, a proto Freeman pokračoval v Monitzových studiích poté, co jeden z bývalých pacientů Monitze střelil do páteře. Freeman věřil, že nedostatek mnoha běžných duševních schopností vede k rozptýlení ale také k úžasu. Měl za to, že po zákroku se člověk mentálně vrátí do dětství a bude mít znova možnost dospět, a chápat realitu daleko lépe. Myslel si, že poškození mozku nemůže ovlivnit dozrání, proto věřil v lobotomii. Navrhl léčbu dospělým pacientům tak, jako by byli děti. Pokud pacient zlobil, měli mu oba rodiče naplácat a pohrozit, že nedostane zmrzlinu. Tato metoda se ukázala jako neúspěšná, emocionální úroveň a psychika vykazovala velikou regresi.

Freeman se svými kolegy zavedl unifikované postupy, a také zjednodušili lobotomii. Klasická prefrontální lobotomie byla nahrazena transorbitální, ve které byl chirurgický nástroj protlačen skrze oči a tenkou kostí za nimi. Tato tenká kost odděluje oči od čelního laloku. Metodu uvedl proto, že sám nebyl chirurg, a neuměl vrtat otvory do hlavy. Nástroj se dostal do frontálního laloku, kde došlo k přerušení spojení v mozku – pravděpodobně mezi prefrontální kůrou a thalamem. Thalamus je malá struktura v mozku, která se nachází těsně nad mozkovým kmenem mezi mozkovou kůrou a středním mozkem – skrze něj jsou rozsáhlá spojení obou těchto center. Thalamus má vliv na smyslové signály proudící do mozkové kůry. Rovněž reguluje spánek a bdělost.

Transorbitální metodu Freeman poprvé vyzkoušel v roce 1946 na pacientovi, který byl již utlumený po elektrokonvulzivní léčbě. Tato metoda byla velmi rychlá, nevyžadovala celkovou anestezii, a po hodině pacient mohl odejít domů. Nazval jí ice-Pickovou metodou, která byla ze všech tou nejhorší. Ačkoliv se používala na lehčí formy depresí a psychických poruch, provedení bylo hrůzné. K metodě stačil sekáček na led, který se protáhl okem nebo nosem. Aby došlo k průniku do mozku, použila se gumová palice, do které bylo třeba velmi silně bouchat – obvykle zákrok trval deset minut. Freeman prováděl až 25 zákroků denně.

I NORMÁLNÍ NEMĚL ŠANCI

Během dvaceti let bylo jen v USA provedeno přes 18000 lobotomií a dalších několik desítek tisíc lobotomií v jiných zemích. Mnoho zákroků bylo prováděno před obecenstvem, jako názorná ukázka moderního lékařství. V Japonsku se mnoho zákroků provádělo na dětech, které vykazovaly nesoustředěnost, hyperaktivitu nebo neposlušnost. Například sestra bývalého amerického prezidenta. J. F. Kennedyho byla během dospívání neposlušná a hyperaktivní až nezvladatelná, podstoupila lobotomii a Freeman sklidil kritiku, že provedl jeden z nejhorších výkonů – museli se o ní starat až do konce života. Rodiny, které se chtěli zbavit nemohoucích příbuzných, posílaly příbuzné na lobotomii. Lobotomie byla masově praktikována ve věznicích, kde mnoho vězňů podlehlo těmto zákrokům.

V polovině 20. století měli lékaři daleko větší pravomoc, pacienti často ani nevěděli, že podstupují lobotomii. Jednoduše stačil svědek, který by doporučil jedince na léčbu lobotomií. Lobotomie se často používala i na běžnou rýmu, jelikož po lobotomii měly infekční onemocnění daleko hladší průběh. Drastická metoda se používala i na bolesti hlavy nebo homosexualitu.




V roce 1950 se začala široká veřejnost proti lobotomii bránit. Kolem 25% léčených lobotomií vykazovalo zlepšení. Podle studií lobotomie ničila osobnost člověka a způsobovala psychické poruchy a ztrátu paměti. Mnozí lidé co podstoupili tuto metodu léčení, po zákroku nedokázali citově žít. Jejich emoce byly utlumené a pasivně přihlíželi na svět. Kvůli lobotomii vznikla řada nových léků, která měla mírnit neblahé vedlejší účinky lobotomie. Mnoho pacientů bylo doživotně hospitalizováno v psychiatrických institucích.

Hater Napsal:

Jeden komentář

  1. Wazi
    10. 9. 2016

    Dobrý článek. 🙂

Comments are closed, but trackbacks and pingbacks are open.