Pitva jako kulturní zážitek

První lékařské zákroky za účelem zjištění příčiny smrti se prováděly již v období starého Říma na území blízkého východu. Prvním poantickým doktorem, který provedl takový zákrok, je arabský lékař Avenzoar (1091-1161) který prokázal, že svrab způsobuje parazit. Následoval lékař Ibn al-Nafis, jenž objevil v roce 1248 plicní oběh. Za prvního lékaře, který prováděl opakovaně pitvy, byl Antonio Benvienni (1443-1502), jenž zjišťoval, co se stalo mrtvému. Církev deklarovala lidskou mrtvolu jako nedotknutelnou, a pitvy byly zpočátku zakázané. I muslimové se drželi od pitvání dál, ačkoliv korán nic takového nezakazuje. Nicméně Giovanni Morgagni (1682-1771), napsal své životní dílo De Sedibus et Causis Morborum per Anatomem Indagatis vydané v roce 1761, které popisovalo více jak 600 úplných nebo částečných pitev, nalezené choroby a jejich projevy a symptomy, které před smrtí pacient vykazoval.

První anatomické divadlo založil v roce 1594 basilejský profesor Felix Platter, který zde provedl více jak 300 pitev. Amfiteátr v Archiginnasio Bologna je jedním z nejzajímavějších turistických atrakcí ve městě. Za 3 Eura mohou turisté navštívit bývalou vysokou školu, a anatomické divadlo, jedno z prvních v Evropě.  V první polovině 17. století proudily davy do těchto míst především kvůli podívané a touhy zúčastnit se kulturní akce.

Tento kulturní jev nebyl specialitou Itálie, navzdory přítomnosti divadel v Padově, Verona, Benátky a Řím ale v celé Evropě anatomická divadla byla spojena s počátkem univerzit a stabilně se staly turistickými atrakcemi, své doby. Od Leidenu do Paříže, Amsterdamu do Londýna, tyto neobvyklé městské pamětihodnosti otevřely své dveře a nadchly zainteresovanou veřejnost. A to natolik, že v 17. století tato místa byla centry elit a módních návrhářů. Jednalo se o pomyslné gladiátorské hry, doktor versus mrtvý člověk.[Best_Wordpress_Gallery id=“1″ gal_title=“Pitva“]

PITVA, JAKO NEDÍLNÁ SOUČÁST KULTURY

Leiden a Padua byla první moderní místa, která se otevřela za účelem studentské a veřejné pitvy. Jednou týdně se zde prováděla pitva, obvykle v zimních měsících, kdy těla vydržela daleko déle. Fakt, že se tělo rozkládá, byl zásadní pro většinu těchto míst, až na anatomické divadlo v Bologni, kde jako jedno z mála divadel, existovaly další legální možnosti k získání těla. Obvykle totiž záleželo na popravách, především šibenice byly velmi lukrativní – do těla nebylo nijak extrémně zasahováno, jako tomu bylo v případech gilotiny nebo napíchnutí na kůl, a také naskýtala asi nejlepší podívanou. Veřejné popravy byly často jenom počátečním stupněm zábavy. V mnoha případech popravení cestovali z popraviště rovnou na stůl anatomického divadla, kde se veřejnost z čisté zvrhlosti uchýlila.

Itálie byla v tomto směru nejdál. Kulturní zvyklostí bylo oslavovat karneval i pitevními dny, a některá Italská města tomu přizpůsobovala čas konání takových kulturních akcí. Karnevaly totiž probíhali spíše v chladnějších měsících, kvůli již zmíněnému rozkladu těla, říká historik Giovanni Ferrari. Pitvy se prováděly až sedm dní na jednom těle, i tak se nedalo vyhnout zápachu. Mimo sezónu podle organizátorů pitev a karnevalů byla účast zvědavců velmi malá, až dle jejich slov, katastrofální. Na druhou stranu Jonathan Sawday poznamenal, že žádný anglický cestovatel té doby by nejezdil do Holandska, kdyby se měl vyhnout takovému místu. Nebýt takových návštěv, míra informovanosti a touhy dělat pitvy by byla daleko menší a medicína by byla velmi pozadu. Univerzity totiž jako takové pitvy provádět ani moc nemusely, ale veřejnost je k tomu tlačila. Navíc se tím škola ukazovala v lepším světle, mnohdy se tím vyjadřovala úroveň akademické půdy na jednotlivých univerzitách, což pro ně znamenal příliv studentů a peněz na další pitvy.

POPULARITA PITVY SE SAMA SEBE ZNIČILA

Soupeření mezi jednotlivými univerzitami nebylo nic neobvyklého, a to natolik, že již na konci 17. století bylo pro běžného studenta problém najít nějaké místo v řadách před pitevním stolem. Úroveň medicíny ale rapidně stoupala, a to natolik, že bylo běžné, že během každé druhé pitvy došlo k nějakému nálezu, o kterém se později medici učili. Metody pitev se přizpůsobovaly s rostoucí erudovaností lidské anatomie, a tak samotná popularita, která tlačila na rozvoj medicíny, během 19. století tato divadla uvrhla do zapomnění. O procesy byl čím dál menší zájem, protože byly vynalezeny nové metody a nástroje k pitvě, které už nepředstavovaly takovou podívanou, jakou společnost chtěla. A tak se během 19. století od veřejných pitev upustilo. Podle doktora Wiliama Huntera se stala anatomie sledovanou vědou, zároveň je však rád, že pitvy skončily – v případě veřejných pitev docházelo až k voyeurismu, což nebylo zrovna příjemné. Rudolf Virchow (1821-1902) je zakladatelem mikroskopické patologie, jehož metody na buněčné úrovni nebyly tak lákavým. Díky němu ale došlo k sesazení popularity veřejným pitev až o 150 let později, co byl vynalezen mikroskop. Popularitu mikroskopu ale dokazuje vídeňský patolog, původem z Čech, Karel Rokytanský, který údajně provedl 20 000 pitev a u dalších 60 000 dohlížel. Do té doby se prováděly výhradně veliké pitvy zajímavé pro širou veřejnost, která v raných momentech nevěděla o nic méně, než skuteční lékaři, kteří pitvy prováděli.

Hater Napsal:

Okomentujte článek jako první

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *